„Na Obscene Extreme většinou jezdí dospělí, aby se tu mohli chovat jako děti a na Fluff Fest zase jezdí děti, aby se chovali jako dospělí“, filozoficky okomentoval jeden hardcoreový veterán populaci návštěvníků letošního ročníku nejextrémnějšího festivalu u nás. Věkový průměr Obscene Extreme se opravdu posouvá. Šedých vlasů přibývá a stejně tak se zvyšuje i počet dětí v dětském koutku. Naštěstí neubývá návštěvníků. Pokud jsem se letos podíval do hlediště při setu legendárních NASUM, celý amfiteátr byl zaplněný stejně hutně, jako minulý rok při ROTTEN SOUND nebo BRUTAL TRUTH. To ale o den předbíhám.

Když jsem projížděl slunečným Hradcem Králové, už z dáli byl vidět mrak, který jakoby se usadil v oblasti Trutnovska. Stan jsem stavěl ve vydatném dešti a hned na to hurá do bahnitého areálu, kde právě úřaduje jediná tuniská grindcoreová kapela HUMAN SCUM. Bohužel. Tady to nezachránil ani exotický původ, ani výpomocní hudebníci. Co působilo z nahrávek celkem zajímavě, je živě neprožitá nuda.

Na následujících HARD CHARGER je vidět, že půjde o vystoupení pro odrostlejší. Čtyři kanadští zachmuření otcové po třicítce by zcela jistě nezvítězili v kategorii nejpohyblivější kapela festivalu, zdravé nasrání z nich ale vyzařuje i do posledních laviček trutnovského areálu. Jejich punk’n’rollový základ je zaplácán řádnou vrstvou crust a grindové špíny. Ačkoliv na pohled trochu statické, hudebně a pocitově velmi živelné vystoupení rozfoukalo alespoň na chvilku deštivé mraky.

My se záhy máme možnost ze severu amerického kontinentu přesunout na jih. Nastupují PLAGUE RAGES ze Sao Paula se svým uvřískaným špinavým grindcorem. Letošní porce brazilských kapel byla vydatná a musím konstatovat, že mě žádná z nich výrazně nezklamala. PLAGUE RAGES zasypali areál rychlým grindcorem s energickým vokalistou a řádně sprzněným noisy zvukem.

SPLATTERED MERMAIDS mají hodně zubaté logo, které dává tušit, že bychom se mohli konečně dočkat i nějakého death metalu. Navíc to jsou Švédi. Za basou a nezvykle krátkým účesem se ukrývá obličej Martina z VISCERAL BLEEDING, což jen potvrzuje mojí deathmetalovou teorii. S výkopem se pod scénou strhává slušná mela. Mikrofon koluje z ruky do ruky, přichází hostovačka Reefa z MINCING FURY AND GUTTURAL CLAMOUR OF QUEER DECAY, následuje okořenění o druhou kytaru, na kterou zaskakuje kytarista, kterého jsem minulý rok viděl v kapele RAZOR RAPE (snad). Šílený kostnatý vokalista Johan Bergström často plave ve vřavě pod pódiem. Parádní nasazení a slušná porce deathgrindu byla dostatečným důvodem pro to, abych řekl, že šlo asi o nejlepší set mezi prvními kapelami čtvrtečního dne.

Na další dvě kapely mě z areálu vyhání déšť a přicházím až na SPLITTER. Seveřané mě nejvíce bavili asi na Obscene Extreme 2008, kdy hráli v Trutnově poprvé a ani tentokrát laťku danou tímto setem nepřeskočili. Ale jen těsně. Oproti Obscene před čtyřmi lety je set o ždibec unavenější, ale přesto napěchovaný brutální porcí grindcoreové výživy. Uvřískaný Fredrik Thalberg stále diktuje svým nekompromisním vokálem, kapela má potřebné koule, tah na branku a živočišnou pódiovku. Zcela jistě jeden z nejlepších setů dne.

MALIGNANCY mě naštvali hned ze tří důvodů. Za a) bez basáka. Za b) s najatým bubeníkem, který se setem neprobubnoval, ale prolechtal. Za c) příliš keců, málo hudby. Technicky bylo vše OK, na feelingu vystoupení se to však podepsalo. Trochu prázdný zvuk a absence jakékoliv živočišnosti v rytmice způsobilo, že jsem se setem v podstatě prozíval k švédskému komandu, které zaujalo přesně opačnou polohu.

Tím komandem byli kultovní WOLFBRIGADE, mající za sebou více jak patnáctiletou historii. V novém materiálu je čím dál tím více znát, že kapela umí hrát a výborně aranžovat hudbu, která v mnohém překračuje crustové hranice. No jen si vzpomeňte, která crustová úderka se může pochlubit smysluplným sólováním? Set WOLFBRIGADE byl ničivý. Hutné mohutné stěny, crustové vichřice, kytarová sóla a uprostřed toho všeho splašené hlasitě bijící punk’n’rollové srdce. Celou jejich modrožlutou bárku žene kupředu divoký energický severák a vytváří další nezapomenutelnou událost letošního Obscene Extreme.

Další tři kapely se nesou plus mínus ve znamení techničtější deathmetalové hudby. Nikdy bych si nemyslel, že na Obscene Extreme uvidím za sebou SUFFOCATION, CEPHALIC CARNAGE a pány z ORIGIN. O prvně jmenované mám trochu strach a čekám průšvih. Místo Franka Mullena má protentokrát zaujmout Bill Robinson z DECREPIT BIRTH. Spekulace o důvodech, proč tomu tak je, se rozcházejí. Jedni říkají, že Frank je s Billem takto domluven pro případy, kdy z rodinných důvodů nemůže, druzí říkají, že Frank ultimativně řekl, že v létě odjede jen tři festivaly a na další si mají obstarat někoho jiného. Možná bude pravda někde uprostřed.

To, jak se SUFFOCATION vypořádají s tak citelnou újmou, jakou je jejich charismatický frontman, byla otázka, kterou jsem si pokládal téměř celý den. A nejen já. Jejich set se stal jednoznačně nejdiskutovanější událostí prvního dne. Minuta M je tu. Dredatý špindíra z DECREPIT BIRTH má již od první písničky citelně slabší hlas a frázuje si vokály lehce jinak. Je znát, že jeho pozice není úplně lehká a lze říci, že se s ní popral se ctí. Nemohu potvrdit, že by vystoupení deathmetalové špičky z New Yorku bylo propadákem, ale příště bych dal zcela jistě přednost originální sestavě.

A je tu další nestandardní sestava. Vtipálci z šapitó technického extrému CEPHALIC CARNAGE byli nuceni velmi rychle najít záskok na baskytaru během několika málo dní před jejich tour v Evropě. Nový basák měl tři dny na naučení celého materiálu a poprvé si s kapelou živě zaskoušel až v jižních Čechách ve zkušebně LOCOMOTIVE (řidiče kapele teď dělá Rob z LOCOMOTIVE a INGROWING). Přesto tento novic vše zvládnul na jedničku a ještě navíc živě působil jako jeden z těch divočejších a sebejistějších členů kapely. Vystoupení CEPHALIC CARNAGE bylo i díky tomu perfektní. Vlastně jako vždy. Nechyběl nadhled, vydatná dávka technického deathgrindu a na závěr tradiční omaskovaný black metal. Já se bavil.

Závěr instrumentálního masakru obstarala kansaská partička ORIGIN. Z celé trojky tohoto bloku ta nejtechničtější hudba. Opravdu silně vysokooktanový, nahuštěný set ředil pouze vokalista Jason Keyser se svými mezipísňovými vložkami. Ty byly zábavné mezi prvními třemi skladbami, pak však začal být svým dirigováním publika Jason únavný až nudný. Jediný další světlý okamžik byl snad jen při rozbíjení melounu za účasti předchozích dvou spřízněných kapel, ale to bylo asi vše. Člověk by si téměř až řekl, že některé jeho polnohospodářské příspěvky nebyly hodny profesorského death metalu, který ORIGIN za jeho zády produkovali. To však byla asi jediná vada na jinak technicky excelentním a vydařeném setu. Hells Show jsem nikdy neviděl a neviděl jsem ho ani tento rok. Tak snad příště, pro dnešek dobrou noc.